Zapovězenci - Domů

Kapitola 13. - Domů

O pár hodin později ležel Remus Lupin v jednom z příbytků, který mu byl pro dnešní den poskytnut, a pozoroval hemžení okolo. A s velkým zaujetím.
Tahle skupina lidí, které by on ještě před pár hodinami nazýval dětmi, se ukázala jako velmi podivné společenství. Těch několik napjatých dní mezi nimi zřejmě vytvořilo vztahy, které by se na škole nikdy vytvořit nemohly. Nemluvil pouze o propojení mezi ročníky, ale také mezi kolejemi.
A jak se tak díval, nezasáhlo to pouze studenty. Severus Snape stál opodál a právě pomáhal několika studentům s opravou přístřešku, který nebyl včera vystavěn zrovna pečlivě. K Remusově překvapení nebyla na jeho tváři, ale ani na tváři lidí v jeho okolí, patrná nenávist. Jistě, jízlivé poznámky doléhaly až sem, ale rozhodně se nedalo říci, že by to byl sarkasmus první třídy. Snape se očividně hodně držel.
Dalším faktem určité změny bylo to, že vedle něho postával Harry a během celé doby se s ním o něčem dohadoval. Dohadoval, ale nehádal! Což bylo něco, co u nich bylo možné většinou tak půl minuty. A s trvalými následky.
Kdo však zřejmě zastoupil Harryho pozici, byla Hermiona. Ta do svého profesora ryla a to takovým způsobem, že se divil, že má dívka ještě všechny končetiny na svých místech. Snape totiž sice skřípal zuby a zatínal pěsti, ale do nepříčetnosti měl daleko. A co bylo nejpodivnější, nakonec se přeci jen podvolil.
Neochotně si dřepl na kámen na druhé straně mýtiny, co nejdál od ostatních a přetáhl si přes hlavu svoji košili. V další chvíli se otočil zády a nastavil dívce svůj zraněný bok.
Remusovu ostrému sluchu neušlo to tiché šeptání, která se ihned rozneslo okolím - polonahého profesora přeci jen nevídáte každý den.
„Už jsi vzhůru?“ ozval se nad ním náhle černovlasý mladík.
„Spal jsem jenom chvíli,“ usmál se na něho vlkodlak a posadil se, aby se Hary mohl usadit vedle něho. „Koukám, že jste se spolu docela sžili,“ ušklíbl se a pokýval hlavou směrem ke Snapovi a Hermioně. V očích plápolající světélko.
Harry se usmál. „Jo, ti dva rozhodně. Pár dní museli spolu zůstat v jedný chatrči. U kentaurů,“ dodal na vysvětlenou. „A myslím, že se tam naučili dost respektovat.“
„U kentaurů?“ vydechl překvapeně. „Vy jste byli u kentaurů? Jak se vám to podařilo?“
Dva mladíci, kteří právě procházeli kolem se na ně s úšklebkem otočili a poté se podívali kamsi za sebe, kde zrovna Ron něco dodělával na jejich příbytku.
Harry jejich pohled viděl a i přes jeho tvář přeběhl slabý úšklebek. „To je na dlouhý povídání. Někdy ti to řeknu. Ale jo… máš pravdu, i za tu krátkou chvíli jsme se sžili velmi dobře,“ vrátil se k původnímu tématu. „Rozhodně víc, než by se nám ve škole kdy podařilo. Za celou tu dobu tu v podstatě nebyly žádný spory.“
„Ani se Severusem?“
„A víš, že ani ne?“ nadhodil Harry. „Na začátku se nás snažil zkorigovat, ale potom asi pochopil, že to stejně sám nezvládne a tak… prostě bych řekl, že to nějak přijal. Ne, že by měl na vybranou,“ dodal s úsměvem.
„To zřejmě ne. Co se mu vůbec stalo?“ kývl k druhému profesorovi a sledoval jeho ránu na boku, o kterou právě pečovala mladá studentka. Snape na ni za odměnu vrčel… což mu s chutí vracela.
„Kentauři. Kopí. Chtěl nás chránit. Dokonce chtěl vyměnit svůj život za Ronův, věřil bys tomu?!“ Harry tomu stále nedokázal uvěřit.
„To mě nepřekvapuje,“ kývl Remus. „Severus je možná všelijaký, ale zodpovědnost za někoho pro něho znamená skutečně hodně. I když to je jinak jízlivej, tvrdohlavej parchant.“
Mladík se zasmál.
„Překvapuje mě, že si tu ránu vůbec nechává ošetřit. Divím se, že s ní radši není ochotný chodit několik dní a netváří se, že to nic není.“
„To už zkoušel,“ odvětil Harry. „A pak se zhroutil. Od tý doby mu to už Hermiona nedovoluje. Ne že by měl na vybranou, z Hermiony je strašnej generál,“ dodal se smíchem.
„A na Severuse to očividně zabírá,“ ušklíbl se Remus. „Buď jí v tom nechá pokračovat… nebo ji uřkne.“
„Jestli bude pokračovat tímhle způsobem,“ zasmál se Harry, „tak to bude směřovat spíš k tomu druhýmu.“ Náhle však jeho tvář zvážněla. Zahleděl se na své prsty propletené na kolenou a zhluboka vydechl. „Remusi, nechtěl jsem se tě na to ptát před ostatními, ale… jak si vedeme proti Voldemortovi? Pravdu.“
Vlkodlak se zachmuřil. „Špatně, Harry. Všichni se sice snaží tvářit statečně, ale… Weasleyovi si myslí, že přišli o syna a zároveň i o tebe. Nikdo z učitelů ani lidí, kteří tu studovali, se není schopno smířit se zničením školy. Albus zmizel, přišli jsme o příteli, ředitele i vůdce. Nyní nám schází i špeh a mnoho bystrozorů. Jsou uvězněni na ministerstvu a nikdo neví, kdy a jak se jim odtamtud podaří dostat. A to už vůbec nemluvím o tom, co s lidmi udělala zpráva o tvé smrti,“ dodal Remus neochotně.
Harry přikývl. „Myslíš, že Řád vydrží?“
Pokrčil rameny. „Nemůžu říct. Já osobně budu bojovat do posledního dechu, nemám co ztratit,“ dodal hořce, „Weasleyovi taky nikdy nepřestanou, udělají cokoliv, aby svým dětem zajistili vhodný svět pro život. Minerva se nikdy nevzdá Albusovi idee a myslím, že třeba Kingsley je člověk, který se v politice bude ze všech sil snažit prosadit to, co považuje za správné. A ostatní…? Nevím, Harry, nevím. Je nás málo… po čertech málo.“
Harry opět přikývl a zahleděl se kamsi před sebe. Dlouho mlčel. „Za jak dlouho jsi schopen najít trhlinu v bariéře?“ zeptal se po chvíli.
„Pár hodin, den maximálně.“
„A za jak dlouho jsi schopen se vydat na cestu?“
Remus pochopil. „Já ihned, ale myslím, že oni ne,“ kývl k ostatním obyvatelů jejich provizorního tábora.
„Oni nepůjdou. Jenom já.“
„Harry, nemyslíš si…“
„Tady jsou relativně v bezpečí,“ přerušil vlkodlaka. „Jak se máme vrátit zpátky, když jsi sám říkal, že se situace tam venku mění téměř z minuty na minutu. Přesvědčíme se, že je to bezpečné a potom se pro ně vrátíme. A já se mezitím postarám o to, aby se Voldemort moc neroztahoval…“

***

„Další hurá akce „Pozor, skáču po hlavě“?“
Harry se na Snapea zamračil. „Máte pravdu, vyšleme vás, a jestli se vrátíte s hlavou v podpaždí, budeme vědět, že asi nebude něco v pořádku.“
„Radši já s hlavou v podpaždí, než vy nakrájený do salátu pro Pána Zla, Pottere!“
„Sakra, Snape, přestaňte to komplikovat!“ vrčel mladík. „Pochopte, že tady jde o to, aby Voldemort věděl, že žiju, jedině tak si přestane hrát na vítěze první ligy.“
„Harry má pravdu, Severusi,“ vmísil se jim do toho Remus, zatímco nikdo jiný z posluchačů si nedovolil říci ani popel. „Potřebujeme nějakou vzpruhu a Harry… prostě s ním souhlasím.“
„Dobře,“ zavrčel Snape, „dělejte jak chcete, ale já jdu s vámi!“
„Ne!“ ozvalo se dvojhlasně.
„Profesore, nemůžeme tady ostatní nechat samotný,“ otočil se Harry na lektvaristu, v hlase prosba.
„Souhlasím. Neboj, Severusi, beru za Harryho veškerou odpovědnost.“
„Nevíš, co znamená slovo „odpovědnost“ a Potterovo jméno v jedné větě, Lupine,“ odtušil Snape, ale nic víc už nenamítal.
„My jdeme taky,“ ozval se náhle Ron i Hermiona a postavili se příteli po boku.
„To tedy nejdete!“ zchladil je ihned profesor lektvarů.
„To teda jdeme!“ vrátili mu.
Snape se už už chystal k dalšímu argumentu, když ho přerušil druhý z mužů. „Má některý z vás zkoušku z přemisťování?“
Zavrtěli hlavami.
„Pak je mi líto, ale nemůžete jít oba. Přemístění ve třech je sice komplikované, ale dá se zvládnout, ale čtyři… to po mně nechtějte.“
Ron s Hermionou se na sebe podívali, než obrátili pohled na Harryho. „Kdo má jít?“
Zarazil se, v tváři zděšení. Nesnášel, když si musel vybírat mezi svými přáteli. „Tak to ne… domluvte se sami, já nejsem Váš rozhodčí.“
„Chceš jít?“ zeptal se Ron.
„Mně je to jedno. Chceš jít ty?“
„Mně na tom nezáleží, jestli…“
„Jestli se budete takhle domlouvat, budeme tu ještě za týden,“ zavrčel Snape. „Hoďte si mincí, tahejte kratší hůlky, pozabíjejte se v duelu, hlavně se dohodněte!“
Ron tedy vytáhl z kapsy cvrček a ukázal ho kamarádce. „Ty seš panna, já orel,“ oznámil a minci vyhodil do vzduchu.
„To si věříš,“ odtušila Hermiona, ale řekla to tak tiše, že to nikdo jiný nebyl schopen zaslechnout. Tedy skoro nikdo. Její profesor stojící těsně za jejími zády zvedl překvapeně obočí. Ta věta se dala vyložit dvěma způsoby a jeden z nich byl vskutku zajímavý.
„Orel,“ ukázal jí Ron minci.
„Díky Merlinovi!“
Všichni se překvapeně podívali na svého profesora lektvarů . To znělo, jako kdyby byl rád, že Hermiona zůstává.
„Jen představa, že by mi pan Weasley léčil rány, je už sama o sobě děsivá.“
Harry se ušklíbl. „Kdy vyrážíme?“

***

Jejich příprava na cestu byla rychlá. Všichni spakovali pouze hábity, hůlky a něco malého k snědku. V táboře zůstávaly jejich vaky i přikrývky. Cestovali opravdu velmi na lehko.
Mnoha studentům se nelíbilo, že je Harry opouští, ale jeho argumenty byly skálopevné. Ještě posledních několik věcí a poté už přišlo loučení.
Způsob rozluky mezi Nebelvírkou trojkou Snapea velice pobouřil. Jestli se ti tři takhle loučí, nedokázal si potom představit, jak se vítají. Poté ještě rychlé obětí s ostatními a…
„Varuji vás, Pottere,“ zavrčel profesor lektvarů, „opovažte se do něčeho zase strkat nos. Nejdřív nás z toho dostaňte a potom si klidně jděte skočit z koštěte.“
„Nebojte, nenecháme vás tu trpět příliš dlouho.“
„Nemůžeme přeci dopustit, abyste si odnesl nějaké doživotní následky,“ přidal se Ron, úškleb od ucha k uchu.
„Už teď jdete pozdě.“

***

Ten večer bylo u ohniště neobvykle rušno. Všichni obyvatelé jejich malého tábora seděli rozeseti okolo ohně a vzrušeně debatovali o tom, jaké to bude, až se vrátí domů. Všichni byli přesvědčeni, že každou hodinu se tam objeví Harry s profesorem Lupinem a odvedou je domů.
Jediný, kdo se k jejich veselí nepřipojil, byl Severus Snape. Seděl na kameni mimo centrum všeho dění, mimo dosah světla plamenů. Nechtěl zasahovat do jejich debaty a především… měl pocit, že mezi ně prostě nepatří. Byl starší, byl temný, byl jejich profesor, byl Smrtijed… byl zkrátka Severus Snape, nenáviděný a děsivý.
A ke všemu tu musí někdo dávat pozor, jestli se něco nedostalo za naši ochrannou bariéru, mumlal si pro sebe. Proč by si měl stěžovat? Nestál o společnost té nevyspělé TT. Stejně jako oni nestáli o tu jeho.
Důkaz tohoto faktu dostal pokaždé, když se jen přiblížil do jejich blízkosti. Všechny hovory byly okamžitě ukončeny, jakmile ho jenom postřehli. Sledovali ho ostražitým pohledem a čekali, dokud se nestáhne opět do dostatečné vzdálenosti. A v případě, že tak neučinil a přisedl k nim… nastalo tíživé ticho. Teprve poté, když už to bylo skutečně téměř neúnosné, nadhodil někdo (nejčastěji slečna Grangerová) nějaké velice neutrální téma k hovoru.
A o to skutečně nestojím!
Bylo mnohem zajímavější, o čem se bavili nyní. Co udělají jako první věc, až se vrátí domů. Někdo plánoval dlouhou sprchu, někdo pořádné jídlo, jiní preferovali matčino obětí.
„A víte, že se mi po tomhle místě bude snad i stýskat?“ nadhodil náhle John a vysloužil si tak ode všech překvapené pohledy. „No fakt! Uznejte, teď když jsme v bezpečí… co nám chybí?“
„Všechno!“
„Ale no tak, nebuďte padavky! Vždyť to je jak dětskej tábor.“
„Až na ten drobný fakt, že na dětském táboře vás nemohou probodnout, uštknout nebo sežrat, že?“ ozval se nad ním hladký hlas jejich profesora lektvarů. „To není zrovna příhodné pro dětské tábory.“
„Ale my už taky nejsme děti,“ ušklíbl se na něho student.
Nekomentoval to, radši se opět stáhl zpět. Nemohl se dočkat, až se odtud dostane. Nemohl se dočkat, až si bude moci oddechnout, že všechny tyhle děti dostal v bezpečí domů.

***

Jenže záchrana nepřicházela. Uběhl den… dva… a nepřišel nikdo. Nálada v táboře začala klesat. U ohně se nepodívalo, nerozebíralo se, co bude… Nikdo to totiž nevěděl.
Nejhůře tohle celé však snášel právě profesor Snape. Celé noci trávil vzhůru, procházením sem a tam po táboře s tichým klením nad tím, jak je mohl nechal odejít s Lupinem. Merlin ví, které stvůře skončili ve chřtánu.
„Nemůžete spát?“
S trhnutím se otočil ze hlasem. Myslel si, že už šli všichni spát. Spletl se. Na lavičku k němu nepřisedl nikdo jiný než slečna Grangerová. Zahleděla se do vyhasínajících plamenů a začala si třít holé paže. Očividně jí byla zima. A komu také ne? Byli uprostřed lesa, hluboko v noci. Nechápal, proč si nevzala svůj hábit, ale rozhodně se jí nechtěl ptát, byla to její starost.
„Já taky ne,“ pokračovala bez profesorovy odpovědi. Na chvíli se odmlčela a přitáhla si kolena nejblíže k tělu, jak to jen šlo. Opřela si o ně hlavu a pevně je objala pažemi.
„Myslíte si, že jsou v pořádku?“ zeptala se po chvíli, hlas se jí chvěl.
Nechtěl na to odpovídat, nechtěl jí dávat zbytečné naděje. Ale k jeho vlastnímu překvapení jí je nechtěl ani brát. Při pohledu na její chvějící se rty dospěl k závěru, že bude lepší odvést řeč jinam.
„Tu máte,“ svlékl si z ramen svůj hábit a přehodil jí ho přes záda. „Ať nezmrznete.“
Dívka se na svého profesora nechápavě podívala, v očích úžas. „Ehm… já… děkuju. Pane profesore,“ dostala ze sebe a věnovala mu milý úsměv. Její oči se v plamenech slabě leskly.
V první chvíli měl Severus nutkání jí o malé zvednutí koutků opětovat. Usmát se na ni a ujistit ji, že vše bude v pořádku.
Co sakra blázním?! Je to studentka!
„Neberte to osobně, slečno,“ odvětil svým typickým chladným hlasem, „mě jenom lezlo na nervy to vaše drkotání zubů.“
Hermiona zamrkala.
„Tak se do toho pořádně zabalte, ať vás tu ještě nemusím kurýrova ze zápalu plic.“
Dívka se na něho podívala zkoumavým pohledem. Nedokázala se vyznat v profesorových náhlých změnách nálad, ale v jednom si byla jistá; v té poslední větě byla obava. Nahmátla rukáv hábitu a s tázavým pohledem upřeným na profesora do něho vklouzla. Totéž udělala i s druhou rukou a pořádně se do hábitu zachumlala. Stále ještě byl příjemně vyhřátý lidským teplem a i přes poměrně špinavý zevnějšek se dala rozeznat slabá vůně. Ne nějak definovatelná, prostě jen slabé aroma mužského potu.
Zvedla oči k profesorovi a setkala se s jeho pohledem a zvednutým obočím. Očividně ho překvapilo, že jeho hábit tak zkoumala.
Hodlala to přejít. „Neodpověděl jste.“
„Myslíte si, že je to nutné?“
„Chci slyšet váš názor,“ odvětila prostě.
„I když se vám nebude líbit?“ zeptal se na rovinu.
Dívka se zarazila. „Oni se vrátí,“ řekla po chvíli pevně. „Věřím tomu. Všichni tři jsou natolik schopní, aby se z lesa dokázali ve zdraví dostat.“
„Skutečně jim tak věříte?“
„Samozřejmě!“ Bylo to zvláštní, ale Snape v tom slově nezaslechl jedinou stopu zaváhání. „Harry je vynikající kouzelník, profesor Lupin taky, nejlepší učitel obrany jakého jsme kdy měli.“
Snape si odfrkl.
„A Ron…Přiznávám… Ron je občas trochu pako, ale to nic nemění na tom, že je to kluk, kterej se vždycky ze všeho dokáže vylízat…“
„Tak pako, jo?“
Snape vyskočil na nohy, hůlku vytasenou, zatímco dívka vystřelila do stoje s nadějí v očích.
„To mám za všechnu svoji dobrotu,“ ušklíbl se hlas a vyšel ze stínu.
„Rone!“
Snape skoro ani nestačil postřehnout, jak rychle okolo něho dívka proběhla. Všiml si toho téměř až tehdy, kdy zakopla o lem jeho dlouhého hábitu a spadla přímo k Ronovi, který ji obratně zachytil.
„Teda,Rone, tobě úplně padají do náruče,“ ozval se další známý hlas a ze stínu vyšel jejich bývalý učitel Obrany společně s Tonksovou.
„Profesore!“
„Lupine,“ přivítal se s nimi Snape. „Tonková. A… kde je Potter?“ dodal, v hlase obava.
„Neboj se, Severusi, nic se s ním nestalo. Jen se musel pustit do nějaké práce.“
„Profesore Lupine?“ ozvalo se z nedalekého přístřešku. „To je profesor Lupin!“
„Profesore!“
„Vážně jsou tady?“
„Vrátili se!“ ozývali se probuzení studenti ze svých příbytků.
„Jdeme domů!“

***

Ano, jejich další cesta skutečně vedla do jejich domovů. Snape se všechny nejdříve pokoušel přesvědčit, že bude lepší počkat těch pár hodinek do rána, ale nakonec byl přehlasován. A to silnou většinou - všemi. A nakonec musel uznat, že to tak bylo správné.
Prostor pro přemístění našli asi půl míle daleko, ale stále byli Snape s Lupinem jediní, kteří se dokázali přemístit a vzít s sebou alespoň dva další studenty. Tonková byla schopna se přemístit s další osobou, ale Severus velmi nerad viděl, když tohle třeštidlo něco provádělo. A také samozřejmě trval na tom, že ani jeden z nich nesmí studenta opustit do chvíle, než bude předán přímo do rukou rodičů!
„Je vám to jasný?!“ zavrčel na dva členy Řádu, kteří s protočením očí přikývli. Nic jiného jim ani nezbývalo. A poté se s trojitým PUF všichni vypařili, aby dopravili studenty tam, kam patřili.
Nejprve byli přemísťováni zranění a poté se to bralo od nejnižších ročníků k vyšším. Na konci dne už zbylo jen několik studentů sedmého a šestého ročníku a většinou to byli členové Potterovi armády, kteří tvrdili, že jim den navíc nevadí.
Tonksová a Remus se už k večer museli vrátit ke svým povinnostem a Snape uznal, že těch několik posledních žáků už zvládne sám.
Zvládne. Zítra.
„Tak na návrat domů!“ zavolal John a zvedl svůj vak s vodou jako kdyby to snad byl pohár s tím nejcennějším vínem.
„Pšššt!“ ohradila se hned Hermiona a na jejich nechápavé pohledy kývla za sebe. Jejich profesor lektvarů ležel na jedné vzdálenější lavičce a spal jako špalek. Hermiona ho sledovala už nějakou chvíli, bylo téměř jisté, že usne od chvíle, kdy prohlásil, že si jen na chvíli odpočine. Ono provést za den tolik asistovaných přemístění a k tomu chodit stále tam a sem za bariéru a zpět by nejspíše unavilo hodně lidí. Jejich profesor to vydržel skutečně dlouho. Ale únava si vybrala svoji daň.
„Spí jako nemluvně,“ zašklebila se Lucy a sledovala profesorovu tvář, která byla rozplácnutá položením na lavičce. Musel být skutečně unavený, když usnul v téhle poloze.
„Co kdybychom si zkusili Kanadskou noc? Když už jsme na tom táboře?“ dodal šibalsky Henry a několik studentů se zasmálo. Ale pouze ti, kteří měli zkušenosti s tímto druhem táborové zábavy.
„Nemá někdo zubní pastu?“ ušklíbl se John. „Napatláme mu ji na ruku a pak ho začneme lechtat pod nosem. A až se ožene tak…“
„Ale no tak!“ odtrhla Hermiona konečně tvář od svého profesora. „Nechte ho. Dělá to všechno kvůli nám.“
„No jo no,“ zabručeli a opět se dali do řeči mezi sebou. Zřejmě ale ani oni to nemysleli tak vážně, protože se naproti všem očekáváním bavili zcela tiše, aby profesora nevzbudili.
Hermiona se po chvíli zvedla a opatrně přikryla profesora dvěma pokrývkami, které tu zůstali po studentech. Opatrně, aby ho nevzbudila mu ještě podstrčila jednu zmuchlanou pod hlavu, kterou si od ní sám vzal a v polospánku si ji strčil pod hlavu.
Dobrou noc, profesore.

***

„Děkuji vám, profesore. Děkuji, děkuji…,“ plakala paní Smithová, když jí Snape předal jejich syna, který byl společně s ostatními považován za mrtvého. „Děkuji! Ani nevíte, jak moc. Děkuji!“
Snape jen stroze přikývl, tohle neměl rád a byl by radši, kdyby to měl už všechno za sebou. Naposledy kývl svému studentovi a vrátil se zpět mezi stromy, kde na něho čekala poslední studentka, o kterou se dnes ještě musel postarat.
„Připravena, slečno Grangerová?“ zeptal se obtočil dívce ruku okolo pasu, aby se mohli přemístit.
Dívka se ke svému profesorovi přitiskla a sama obtočila své ruce okolo jeho boků, hlavu opřenou o rameno. Nevěděla, co jí to popadlo, ale v tu chvíli si uvědomila, že se vlastně vůbec nechce loučit. Vždyť s ním strávila takovou dobu. Tolik spolu prožili…
„Připravena,“ řekla po době delší, než být musela. Stiskl ji trochu pevněji, oběma rukama a přemístil je pryč.
„To je zvláštní, nechce mě to pustit blíž,“ zamračil se Snape na bílý dům, kousek od kterého se objevili.
„Protipřemisťovací bariéra,“ odvětila tiše.
Věnoval jí nechápavý pohled. „To vy?“ vydechl nevěřícně.
Pokrčila rameny. „Už je tu pár let, od doby co utekl Sirius Black z vězení.“
Vydechl ještě mohutněji. „Tohle jste vykouzlila ve třinácti? Sama? A co kouzla nezletilých kouzelníků?“
„Obnovovala jsem ji, samozřejmě,“ zasmála se jeho údivu. „A co se týče zákona… na všechno existují kličky,“ dodala nevinně.
„Proč taková starost?“
Lehce se zamračila. „Když máte za kamaráda Harryho Pottera, musíte dělat hodně věcí. A tohle je to nejmenší, co můžu udělat pro ochranu rodičů,“ vysvětlila a konečně prošla dřevěnou brankou, aby se vydala po cestě k domu.
„Zvláštní,“ dodala, když s ní srovnal krok. „Najednou se mi tam ani nechce. Nevím proč.“
„Strach?“ zvedl obočí.
„Spíš nejistota. Strašně chci vidět mámu, aby přestala brečet. Ale je mi jasný, že jakmile se ujistí, že jsem naživu, nepustí mě na krok. A já vím, že odejít budu muset,“ dodala polohlasně.
„Odejít?“ zastavil se přede dveřmi a pohlédl na dívku.
„Je válka.“
„Ta se vás netýká.“
„Týká se Harryho, týká se mě.“
„Stojí vám za to?“
Na chvíli se zamyslela. „Stojí. I za víc. Měl byste to chápat.“
Přikývl. „Před měsícem bych se vám vysmál. Dnes… řekněme, že začínám chápat.“
„Takže ta doba v lese přeci jen k něčemu byla dobrá,“ zasmála se.
Náhle oba mlčeli.
„Měla bych vám poděkovat. Za všechno.“
Zavrtěl hlavou. „Nemusíte děkovat, byla to moje povinnost…“
„Ne, nebyla,“ přerušila ho, „vaše povinnost skončila ve chvíli, kdy zmizeli Bradavice. Mohl jste nás nechat na pospas a jít si po svých a nikdo by neměl právo vám to vyčítat. Ale vy jste zůstal,“ dodala tiše, „a mnohem víc. Vy jste za nás bojoval, chránil nás. A za to vám děkuju.“
Vzdychl. „Taky bych vám měl poděkovat, ale protože to neumím, uděláme to takhle. Já nepřijmu váš dík a vy se nedočkáte mého, tím budeme vyrovnáni, dobře?“
Chvíli se ho snažila pochopit a poté se ušklíbla. „Dobře.“
„To jsem rád,“ dodal svým typickým tónem a otočil se k odchodu.
„Kam půjdete?“ ozvalo se za ním.
Zamrkal. „Prosím?“
„Kam půjdete? Teď,“ dodala na vysvětlenou.
„Domů, kam jinam?“ zvedl obočí.
Nejistě se usmála a prohrábla si hlasy. „Jistě, kam jinam.“
„Proč se ptáte?“
„Já… já jen…já…,“ ošila se a zkoumala kamínky na jejich příjezdové cestě. Nakonec přeci jen sáhla do kapsy a vytáhla přehnutý a pomačkaný kousek papíru. „Tohle je myslím vaše.“
Zamračil se. „Co to…?“ Nedokončil, stačil mu jediný pohled na první řádek. Já, Severu Snape, při plné síle a vědomí…“
„Skutečně jste svoji dceru nikdy neviděl?“ zeptala se, než se sebe vyloudil jediné slovo.
Zvedl k ní překvapené oči. Ta otázka jasně dávala najevo, že to celé četla. A jak by také ne, sám ji ho podstrčil, ale kdyby měla takt, mlčela by. Jenže v jejím hlase nebylo opovržení, ani touha pošpinit ho… jen zvědavost.
„Narodila se, aniž bych o tom věděl. Její jedinou fotku mám z doby, kdy ji byl týden,“ odpověděl, ani nevěděl proč.
„Nesnažil jste se ji najít?“
„Nestála by o to.“
Dívka přikývla, ale na její tváři se objevil tajemný úsměv. „Třeba by o to stála,“ vystoupila po schůdku ke dveřím a zaklepala. Klíče od domu teď leží někde v jezeře.
Snape se místo odpovědi pouze stáhl dál, k odchodu. Nestál o další díky.
„Já bych o to třeba stála určitě!“ zavolala na něho ještě, než se otevřely dveře a ona byla vtažena do vroucného matčina obětí.
Profesor se otočil a vyšel brankou za přemisťovací bariéru. Náhle měl pocit, že se může konečně řádně nadechnout. Všichni studenti byli u svých rodičů, nebo alespoň tam, kde o ně bude dobře postaráno a on… úkol splnil. Byl čas jít domů.